V souvislosti s novinkou CYNIC ponechme pro jednou bokem všechno to plkání o genialitě, nadčasovosti a stálé svěžesti debutu „Focus“. Ano, všechna uvedená tvrzení určitě mají svoje opodstatnění, ovšem družina kolem ústřední dvojice Paul Masvidal/Sean Reinert si tím na sebe zároveň upletla pěkný bič. Nebo vy se umíte vžít do situace, že ať uděláte a nahrajete cokoliv, vždycky už to bude porovnáváno s nahrávkou, kterou díky svému kultovnímu statusu prostě překonat nelze?

První dojem - je to krátké. A ten druhý? S tím vokodérem ať už se jde Paul vycpat. Že předbíhám? No jistě, ale jsou to první dojmy, a ty musí rychle ven. Aktuální CYNIC si totiž do světa vykračují mírnějším tempem, než tomu bylo v minulosti. Jsou melodičtější a přestože kudrlinkami nešetří, zdají se být i mnohem přístupnější. Nemusím být jasnovidec, aby  mě stopy zavedly k projektu AEON SPOKE. Naštěstí, tam kde AS postupem času přece jen nudili, CYNIC sahají k osvědčeným metodám na vybuzení posluchačovy pozornosti. Mám na mysli trochu toho deathového chroptění nebo různé kytarové či bubenické fórky. Pro příklad nemusíme chodit daleko - skvělá „Evolutionary Sleeper“ - tichý nástup protne řev, svižné melodické sloky láme pomalejší bridge, abychom se zas vrátili do klidu s refrénem, podle kterého má celá skladba jméno. Samozřejmě se toho pod povrchem vždycky děje mnohem víc, ale pro představu práce současných CYNIC s náladou a aranžmá odpovídající - zlom na jednu stranu, zlom na druhou, nenásilně a přirozeně. Všech sedm skladeb (první „Nunc Fluens“ má spíš parametry pouhého intra) je navíc vzácně vyrovnaných a laťka vysoko nastavené kvality (i díky té na první pohled „zlodějské“ stopáži) prostě nespadne. Tak snad jen škoda, že basa zůstává oproti dřívějšku nějak víc pozadu.

Zvuk si soudit příliš netroufám, neboť takhle kapela byla vždycky hodně svojská i díky zvukovému balení. Je pochopitelně stále dosti „kosmické“, žádné současné „maso“ nečekejte, ale materiálu sluší a vyděluje ho tak alespoň ze zástupu uniformních metalových nahrávek. Dalším poznávacím znamením je ten již proklínaný vokodér. Ano Paul ho umravnil, dosti zmírnil, ale všude být rozhodně nemusel. Navíc, když pro spoustu lidí je plačtivý (a nebojme se to říct na plnou hubu - i ukňouraný) hlas tou největší slabinou dnešních CYNIC. Nepopírám, že při ostatních kvalitách „Traced In Air“ se dá zvyknout, odpustit, zapomenout a snad si i oblíbit, na druhou stranu ale pochopím, když s tím někdo bude mít problém. 

Zdá se vám, že mám proti desce spoustu výhrad a přitom se mi líbí? Pak máte správný pocit. Nejlepší cestou ubránění se tlaku asi bylo, hodit všechna očekávání za hlavu a prostě nahrát aktuální představy pánů skladatelů. Nezapomenout na minulost, nezahodit léta muzikantského růstu, nepodřídit se trendům, ovšem ani neustrnout v čase. To všechno se, myslím, CYNIC podařilo, a tak tady nebudu žehrat, že „Traced In Air“ není žádná revoluce. Bohatě mi postačí, že na svět přišla hodně příjemná nahrávka, kterých není nikdy (a v letošním roce zvlášť) dost. Jen tak dál a větší kapky.